Na studiovou i koncertní formu ANATHEMY v tomto desetiletí panují různé názory, které oscilují od zatracení až po adoraci a kteréžto byly zhusta prezentovány i na těchto stránkách. Každopádně je faktem, že ANATHEMA zkouší všemožné dostupné prostředky k oslovení širšího okruhu posluchačů (ženský vokál, akustika, opulentní live DVD s orchestrem, tuny smyčců i na řadových deskách …), což se občas nesetkává zejména u starších kusů s pochopením. Tentokrát se liverpoolští rozhodli vyplout proti toku času až k samotným pramenům a k veslu posadit i hosty a své bývalé a velmi zasloužilé členy – vokalistu Darrena Whita a basmana Duncana Pattersona. Část plavby si střihli i v brněnské Flédě a tento počin byl již od počátku odsouzen k zaručenému úspěchu. To jsem pocítil již při příchodu (samozřejmě mírně pozdním), kdy jsem byl nucen strávit první část setu ve futrech vstupních dveří do sálu. Fléda byla naplněna a klokotala nadšením.
Nemá cenu se více rozepisovat o technikáliích, o atmosféře uvnitř, tocích energie mezi uvolněnou kapelou a publikem. O čem tedy psát a neopakovat se? Snad potvrdit slova kolegy Thorna. Namíchat playlist pro kapelu nemůže být vzhledem ke kvantu koncertních tutovek v diskografii problémem. Špekulovat o tom, jestli měli zahrát tuhle a tamtu vypustit, je zcestné. Každý má své favority a každý si přišel na své. Já jsem pár svých favoritů postrádal, ovšem aby byl uspokojen každý, museli by kluci a děvče hrát až do rána bílého. Daniel Cardoso je jistě velmi talentovaný multiinstrumentalista a patrně talentovanější hudebník než John Douglas. Jenže co s ním? Má sedět na bubenické sesli nebo postávat u synťáků? Já bych ho posadil spíše k bicím. Ne že by v bubenických partech bylo živě co kazit nebo vymýšlet, ale projev Cardosa (odbouchal první část koncertu) mi přišel skutečně živější než Douglasův ryze řemeslný výkon.
Lee Douglas? Ano, to je anděl a její angažmá dodalo kapele zcela novou dimenzi. Jestli Cavanagh bros. prohlédli a definitivně zjistili, že na stadiony už to asi nebude a budou si muset vystačit s plnými kluby? Myslím, že už dávno. A tak si ty nacpané kluby užívají. Slovy se v pauzách neplýtvalo, ale nějaké to drobné špičkování s publikem proběhlo. No a že se stále ještě mladému, leč pomalu stárnoucímu, kolegovi Hooyovi loni nelíbil Vincův (nikoliv pěvecký) projev? Nevím, asi nejsem schopen posoudit, jestli „pravému“ a upřímnému a tedy nerušivému projevu odpovídá místo kožené bundy šusťák, akurátně zastřižené vlasy, vlnění zásadně zleva doprava místo naopak, pohled na špičky vlastních bot a hlavně zákaz ukazovat paroháče nebo roztleskávat publikum. Mně nerušilo nic, možná i proto, že v sále panoval zákaz kouření, který byl kupodivu respektován. I z tohoto důvodu a taktéž z důvodu příjemně nastavené vzduchotechniky bylo v sále i přes jeho zaplněnost velmi příjemně.Z setlistu níže si jistě o průběhu večera uděláte představu sami.
V první části ANATHEMA demonstrovala svou brutální vokální sílu. Z Vincenta už je dlouho jistý a charismatický pěvec a s Lee na sebe strhávají pozornost jak v sólových partech, tak samo sebou i v duetech. Vokální linky si umí napsat velice chytlavě a na to možná kapela skladatelsky hřeší a podvědomě těm dvěma dělá prostor. Proto asi ty dlouhé a časem únavné repetivní smyčky, tuny smyčců apod. Ale naživo se to poslouchá velice pěkně. V druhé části se Jamie odebral na pivo a nastoupil Duncan Patterson. V sáčku se postavil na bok pódia a navenek nevzrušeně odehrál zbytek koncertu. Věci z „Alternative 4“ jsou koncertní jistoty, ovšem u „Eternity“ jsem předem cítil jakési podezření. U této desky byl ten mezialbový výrazový skok asi nejvýraznější a před lety bylo cítit, že tuto polohu nemá ANATHEMA zdaleka zvládnutou. A hlavně Vincentův vokál místy hodně tahal za uši. Jenže Vincent už je teď někde jinde a i tyto kompozice vyzněly příjemně a snesitelně. Jo to u „The Silent Enigma“ žádné otazníky nepanovaly. Tohle je vskutku nadčasová deska a naživo válcuje. Tím spíš nás, dříve narozené. Kapesník mám promočený ještě teď.
Dřevní doby kapely podržel Darren White. Samy o sobě nejstarší kousky už neobstojí, ovšem v živém podání s dlouho abstinujícím a tedy nadšeným frontmanem to byl příjemný poslech. Třiačtyřicátník Darren má figuru jak proutek, je mu tedy co závidět. Hlavní ale je, že jeho hlas stále vykazuje charisma a sílu. A že byl Darren za tuto šanci vděčný, bylo patrné i po koncertě při komunikaci s fans. Tento koncert nemohl nikoho zklamat. A když už někoho nenadchl jako celek, pak jej musely nadchnout alespoň v některé jeho části. Nadšených lidí bylo plno a i z kapely vyzařovala spokojenost. A Tomáš Fiala dostal další důkaz o tom, že se nemusí bát přivézt do Flédy i relativně větší jména.
Na akci se dostavil i Śtěpán Šimek a zase pil pivo. Anebo to byl skutečně Birell? A za fotky děkujeme kolegům z www.MarastMusic.com, kde jich najdete mnohem více. U Dalase máte štamprli.
Setlist (dle setlist.fm):
Část 1
• Anathema
• Distant Satellites
• Untouchable, Part 1
• Untouchable, Part 2
• A Simple Mistake
• A Natural Disaster
• Closer
• Pressure
• One Last Goodbye
Část 2 s Duncanem Pattersonem
• Shroud of False
• Fragile Dreams
• Empty
• Lost Control
• Angelica
• Eternity Part I
• Eternity Part II
• Eternity Part III
• Shroud of Frost
• Sunset of Age
• A Dying Wish
Část 3 s Darrenem Whitem and Duncanem Pattersonem
• Crestfallen (Falling Deeper version)
• Sleep in Sanity (Falling Deeper version)
• Kingdom
• Mine Is Yours to Drown In (Ours Is the New Tribe)
• Under a Veil (of Black Lace)
• Lovelorn Rhapsody
• They (Will Always) Die
Encore:
• Sleepless